Zlobí? Néé.....aneb jinou optikou

Mami....nejkrásnější slovo, které mě teď po ránu budí. Sice pak většinou následuje slovo "kakao", ale někdy se jen tak tulíme a to kakao přijde až za chvíli:)
Vždyť pro ty prcky jsme ti jediní, koho na světě mají. To si říkám vždy, když jim pak za pár hodin hubuju. Vždyť oni nás nechtějí zlobit. Oni se jen nudí, protože se jim právě nevěnujeme tak, jak by chtěli (a my jsme měli). Ale já to prostě celý den neumím, tvořit s nimi, nebo donekonečna stavět tanky či komíny. Taky potřebuju něco uvařit, uklidit a chvíli se i na tom internetu v telefonu odreagovat. Ale hlavně, být s nimi venku, protože tam se dozajista ulítají a jsou pak doma trochu klidnější a já nemám strach o střechu nad hlavou. Mimochodem, taky vám na mateřský zešedivělo tolik vlasů jako mě??? (Útěchou mi budiž, že v tomhle věku prý byly "na zabití" všechny děti, co mám zprávy od kamarádek.)
Velkej Bob byl teď s námi doma, protože mám něco s nohou a měla bych mít klid na lůžku, a tak jsem, když hlídal a kmital okolo domácnosti, to všechno viděla tak trochu z jiné optiky a manžela uklidňovala, že ti kluci přece nejsou tak zlobiví, jak on říká, i když normálně, když jsem s nimi jen já, tak jsou samozřejmě "na zabití":) Je ale fakt, že když ty svoje děti pozorujete tak nějak z povzdálí a rozčiluje se na ně někdo jiný, přijde vám, že ani tolik nezlobí. Jenže...

U nás je totiž teď tak trochu bojové území. Ten rok a čtvrt letý Bruňajs je nehorázný zvíře, který nemá s nikým a s ničím slitování. O rok a půl starší Bobík z něj má už docela vítr. Lepší či dražší hračky a knížky, ty jsem raději uklidila do bezpečí. 

učiněný anděl

vlasy ostříhaný na blbečka ....moje práce:(

Když se mu jeho "zkoušení nás" snažíme stokrát vysvětlit a on se nám stokrát směje do obličeje a šibalsky to běží za chvilku udělat znovu, tak už trochu rezignujeme. Nechodí, jen běhá! Navíc snad úplně všude vyleze. Jako například na rostoucí židličku, kde rychlostí blesku (většinou, než za ním stačím vyběhnout z druhého pokoje) přisune židli k lince a stojí na sedátku a natahuje se po něčem k snědku. A samozřejmě neumí slézt. Je to totiž taková malá kyselina. Všechno sní, všechno ochutná. Když jeho starší brácha sní dvě naběračky polévky, tak on čtyři a rohlík k tomu. Aspoň ale trošku nutí Bobíka, který teď trochu méně jí, jíst. 

Mám docela obavu, jak bude jejich soužití vypadat třeba za tři roky (když si vzpomenu na sebe a na bráchu, a to se brácha vůči mě krotil). A taky, abychom neměli z domu tak trochu kůlničku na dříví. 
Každý večer děkuji, že jsme nejeli do nemocnice s rozbitou hlavou. I když Bruňajsovo čelo se teda každý den nějakou tou barvičkou vybarví:) 
No, velkej Bob a naši mi vždy, když si na tuhle situaci stěžuju, říkají, "a cos čekala?", načež já reaguji " ale tohle mi nikdo neřekl, nikdo mě neupozornil, že to bude tak hrozný". A táta kontruje " a bude hůř, holčičko". To dělám, že neslyším...
Zase je lepší mít doma zdravý akční děti, než nějaký "přizdis*áče", jak já s oblibou říkám. 
Jóó, jestli já ten rodičák přežiju ve zdraví (tom psychickém), tak se asi pořádně opiju.

P.S. Ale stejně je miluju ! Zlobivci jsou totiž nejlepší ! Já si jednoho vzala, takže o tom něco vím:)