Fotím, fotíš, fotíme...

Od té doby, co máme Bobíka, fotím jako zběsilá. Chci si uchovat každičký okamžik toho malého tvorečka, který nám roste před očima. 
Zjišťuju totiž, že ač se to nezdá, to mimčo je každým den "úplně" jiné. Vím, že až mu bude rok, dva, tak ty rozdíly nebudou tak velké, ale tedˇ mi to prostě nedá nefotit. Možná i proto, abych mohla babi a dědu zásobovat fotkami, protože jsou od nás tak daleko.
V době digitálů je těch fotek opravdu mraky. A tak pořád cvakám a cvakám... Můj drahý je z toho již lehce rozladěn, když si fotky stahuje do počítače, protože když vidí tu hromadu fotek, kterou každý den udělám, nikdy se neubrání komentáři, proč si nepočkám a neudělám jen ty "povedené" fotky. 
No, jak mu jen vysvětlit, že focení napůl ve tmě, kdy před naším barákem je horka (takové maličké pohoří), které stíní a navíc v tak tmavých podzimních dnech, vyjdou prostě jen některé fotky. A tak cvakám a pak jsem vždycky zvědavá, kolik hezkých fotek ve finále vznikne. Někdy je jich dost, že můžu tvořit různé koláže, někdy jen pár...
Ale aspoň mám pak co vyvolávat. Ano, jsem asi ještě stará škola a fotky si nechávám vyvolávat. Není pro mě totiž nic lepšího, než si za dlouhých zimních večerů sednout se skleničkou vína (teď spíš s čajem) a probírat se starými fotoalby a vzpomínat. Přece jen to má takovou jinou, lepší atmosféru než sedět na klíně s laptopem....
A co vy? Nácháváte si taky fotky vyvolávat nebo je máte už jen uložené v počítači nebo tabletu?